Život se zastavil..

Minulý týden jsem měla jet na dlouho plánovanou dovolenou. S dětma. Sama. Moc jsem se těšila, zaplatila vše, co bylo třeba, na tento čas si naplánovala volno. Pořídila jsem dětem sandály a kšiltovky, opalovací krém a sobě knížky na čtení.

Už nějakou dobu jsem pročítala zprávy o situaci v Itálii, zkoušela dohledat relevatní predikce, statistiky a informace. Nevypadalo to dobře. S hukotem v hlavě - jet či nejet, jsem na základě ne všech informací - v té době, musela rozhodnout, že se moc bojím, že to není úplně bezpečné. V hlavě. Hukot. Bzučení. Neklid. Obavy. Napětí.

Rozhodnutí jsem udělala. S nelehkým srdcem. S penězma v luftu. Kamarádka odjela, ale ani ona si to tam moc neužívá.

Jen co jsem oplakala cestu, začaly mi přicházet emaily o zrušených akcích, přesunech na neurčito, do budoucna, na někdy "až to přejde". Jasně. Chápu. Překládáme, rušíme, odsouváme. Hlavně ať jsme zdraví. Mám rázem diář volný až do konce května. A v mnoha jiných oborech to bude stejné. Ne-li horší.

Teď jsme zastavení. Doma. Chodíme jen do lesa, což jsme dělali vždycky. Nejsem příznivcem nákupáků a hromadné zábavy. Naučím se péct chleba, udělat kimchi, oprášit němčinu, zahájit ve chvilkách volna samostudium - což nevím, jestli s dětma doma vůbec půjde a zkusím zkrášlovat web a připravovat nový.

Pro matky s malýma dětma se toho zas tak moc nemění. Pro ostatní ano. Našla jsem klid. U sebe, uvnitř. Bude zase dobře, ale možná jinak.

Hlavně ať jsme zdraví!