DNES VÁM POVÍM JEDEN OSOBNÍ PŘÍBĚH


Měla jsem do nedávna bratra. A už nemám. Důsledek Covidu v nejbližší rodině.


A nemám s ním ani jednu pořádnou fotku.

Žádnou, na které jsme oba společně, ani hezkou, kde by byl on sám.


Jeho poslední pěkná fotka má přes 10 let a to je strašně dlouhá doba. Zásadně se totiž nechtěl fotit. Trochu paradox, že? Život zamíchal kartami a já nemám jediný kloudný snímek, který bych mohla ukazovat svým dětem. Neuvidí, jak vypadal jejich strejda.


Hodně rodin to má tak, že se nechají vyfotit třeba na svatbě a pak už nic. Proto tak ráda fotím rodinná Fotosetkání. V tu chvíli to pro mě není “jen” práce. Uvědomuji si, že je to zápis do vašeho alba života. Abyste v ruce měli hmatatelnou vzpomínku na své blízké.. Nebojte se přijít na rodinné focení i s babičkou a dědou a užít si to. Vezmeme je na zmrzku, na piknik, nebo vymyslíme něco jiného.

Nakonec vyvoláme fotky, vytvořím vám krásné fotoknihy anebo jen vložíte snímek do rámečku. Vždycky tu bude někdo, kdo to náramně ocení. Fakt.


Nebuďte jako já. Kovářova kobyla, která chodí bosa. Už se to totiž nedá změnit.