Dostávám dotazy. Hodně dotazů.

"A jaký to je, mít tři děti? Jsem slyšel, že to třetí už se tak nějak ztratí. Je to pravda?"

"Long story short. Neztratí. Teda aspoň u nás."


Je to další člověk. Další člověk, který někoho a něco potřebuje. Na začátku teda jenom prso a náruč, ale později spoustu dalšího. Lásku, pozornost, emoční klid rodiče a taky nějaký ty botičky někdy. Známe, víme. Je toho nakonec docela plný byt.


Jéé, třetí. Jak milá představa zalitá sluncem a smíchem. Úplně to vidíte, že jo?

Realita někdy drhne bez jednorožců s duhou. Výhra v tomto seskupení je, vyfasovat jen jedno, JEDNO, dítě. Je fuk, které. Ale na počtu záleží. Dvě ještě jdou. Ale tři, tři jsou poměrně náročná disciplína. Pokuď je má člověk na starost sám a několik dní v kuse. To je najednou úplná MISE. A večery spravuje zmrzlina se slaným karamelem. Sbohem sugarfree představo. Sbohem spousta představ z dob bezdětnosti.


Pamatuju si, jak jsem řešila, co budu dělat s jedním, až se narodí. Pak jsem horečnatě řešila, co budu dělat s dvěma, až se druhé narodí a se stejnou intenzitou jsem řešila "Co proboha dělají lidi, když těch dětí mají fakt hodně." Páč máte pořád jen dvě ruce a den 24 hodin.

To máte zatím 4 boty, 6 rukavic, 3 čepice, 60 nehtíků, které neustále dorůstají, nepočítaně zubů k dočistění, jedenkrát vlásky do půli zad, neb máte holčičku princeznu že ano.. a to dvarkát denně. Mnoho plínek k vyměnění. Jak skloubit práci, rodinu a partnerství, občas nějaký výlet a jíst zdravě a hýbat se.. a tohle všechno, to je to úsměvné.


To méně úsměvné nastává, když se o něco perou ty dvě starší, nebo se perou o klučíka, nebo jen tak. A k tomu nevyspalý méně zazdrojovaný rodič. Horečka v jednu ránu anebo rovnou Covid a já ležící nefunkční. A to nemluvím ani o vážnějších zraněních. Všechno tohle se nám bohužel povedlo od září absolvovat a sranda to tedy nebyla ani trochu.

Na druhou stranu, když holčičky běží pozdravit klučíka, tak je to doják největší. A on se do nich úplně vpíjí, jak je pozoruje a obdivuje. Navíc nejmladší přišel jen pár měsíců poté, co zemřel můj bratr. Mám pocit, že se tím kruh Života uzavřel.


Je nás víc, než jsem si kdy dokázala přestavit. Je to tak intenzivní, že jsem ráda, že to nebude trvat nekonečně dlouho. Když někam přijdem, jsme jako Hujerovi. Je nás mnoho. Možná to zní celé temně a nevlídně, to jen popisuji rub větší rodiny. Líc je zřejmý. Jsou to lásky, to je jasný. Neodiskutovatelný. Živelný a živý.


A víte, jak to s dětma je. Dny jsou dlouhé a roky jsou krátké. Až s nima vidíte, jak stárnete.


Tož tak.